Moje cesta k italštině začala, když mi bylo 10 let a jela jsem poprvé do Itálie. Italština mě okouzlila a řekla jsem si, že tenhle jazyk chci rozhodně umět. Začala jsem si psát slovíčka, kam to jen šlo, různé útržky, ubrousky, apod., poslouchala jsem rozhovory na ulici, zkoumala vstupenky, letáky, plakáty. Tehdy ještě nebyl internet, takže jsem si pořídila můj první slovník a ráda v něm listovala. Bavilo mě kreslit si různé situace a popisovat je. Internet ještě nebyl, ale jakou jsem měla radost, když se mi podařilo občas naladit italskou stanici na rádiu! 

Za toto období jsem udělala v italštině největší pokrok. Pak přišel na řadu roční kurz a vysoká škola. Poté jsem učila v jazykové škole a soukromě. 

A .. klasicky 🙂 Takže hezky postupně - začneme abecedou, potom členy. atd... nuda nuda, šeď šeď...

Jednou se mi stalo, že mi po 3 lekcích jeden student řekl: "Já to vzdávám, nemám na jazyky asi talent."

ALE JÁ TAKY NEMÁM NA JAZYKY TALENT! A K TOMU NEMÁM ANI DOBROU PAMĚŤ! Jinak bych se totiž krásně domluvila anglicky, německy, španělsky a přečetla si Vergilia v originále! Protože všechny tyto jazyky jsem se učila na školách. Tradičně, nudně, neefektivně.  Ale jediný cizí jazyk, kterým mluvím, je italština. Učila jsem se ji totiž jinak, aniž bych si to uvědomovala. 

Pak jsem se dostala k Montessori výuce. Učím na základní Montessori škole. A prošla kurzem Birgitty Berger - německé lektorky anglického jazyka s Montessori metodami. Ten mě zcela nadchl a začala jsem uvažovat o tom, zda má smysl učit jazyk tak, jak ho učím. 

Postupně zkouším a zkoumám, jak funguje náš mozek, když se učíme, co nám pomáhá, co je pro mozek přirozené, atd.